Jací jsou podle vás učitelé na základní škole? O tomto článku přemýšlím již delší dobu, protože když máte dítě školou povinné, tak jste do školního systému jako rodič vtažený, ať chcete či nechcete, navíc již podruhé, jako by to jednou nestačilo…
Předem bych rád podotkl, že věřím, že na každé základní škole se nachází několik andělů v podobě skvělých a moudrých učitelů, kteří jsou u dětí oblíbení a svým malým i větším studentům s empatií a láskou předávají své znalosti a zkušenosti. Pro takové učitele je jejich profese posláním. Patříte mezi ně i vy? Gratuluji a moc rád vás poznám osobně.
Já si na školní léta moc dobré vzpomínky nepamatuji. Učitelé mi tehdy neustále říkali, že kdo se neučí, skončí jen jako popelář. A to byl pro mne stres. Kdyby mi tehdy někdo řekl, kolik dnes popeláři vydělávají, byl bych asi v klidu. Navíc dnes nemusí mít maturitu ani zdravotní sestra na JIPu i s bláhovým platem.
Já bych se do školy nevrátil ani za nic…
Vzpomínám si, jak si nás učitelé vychutnávali, stresovali nás. Jak nás s vášní zkoušeli z látky, o které věděli, že ji neumíme a nechápeme ji a poté s pocitem nekonečného blaha psali do žákovské knížky ty hnusné známky červenou propiskou a poznámky rodičům, že jejich dítě nezapadá do charakteru státního vzdělávacího systému…
Každé ráno jsem chodil do školy vynervovaný z testů a zkoušení, a ze školy odcházel vyčerpaný jako citrón. Jedinou radostí každého dne bylo jít s kamarády na hřiště za barák. Není divu, že jsem na svá studentská léta raději zapomněl. Je ale pravdou, že díky mé arogantní přírodopisářce v 7. třídě jsem se stal studentem s moc hezkým prospěchem.
Vzpomínám si, jak mi před celou třídou odpověděla na mou osudovou otázku: „paní účitelko, jaké to je na střední škole?“
Její odpověď byla zákeřná: „Kočvaro, o to se zajímat nemusíš! Ty budeš rád, když vystuduješ učňák z odřenýma ušima.“
Nejen, že rozesmála celou třídu a já byl za třídního „blbečka,“ ale hlavně mi tímto výrokem neskutečně změnila život. Svým způsobem jí mohu být za její upřímnost a krutost vděčný.
Jen počkej, ty…
Vzpomínám si, jak mne to urazilo, protože se mi celá třída začala smát, jak mě učitelka setřela. V ten moment se ale stalo něco, co překvapilo i mne samotného. Řekl jsem si, že tímto jejím slintem přetekl můj hrnec trpělivost s jejími neustálými narážkami a urážkami na mě. Tenkrát jsem se zastavil a v hlavě si řekl „jen počkej, já ti ukážu, že se ve mne mýlíš.“ Podotýkám že jsem byl student, který dostával nejčastější známky 3, 4 a při častých slabších chvilkách rovnou kuli a celkově mne škola nebavila a učení mi nešlo do hlavy.
Tenkrát jsem přišel domů a přemýšlel jsem nad plánem, jak jí dokázat, že nejsem takový hlupák, za kterého mne celé roky má. A tak se také stalo. Jelikož jsem si rozuměl se spolužáky z ostatních tříd, tak jsem se s nimi dohodl, že mi vždy řeknou, když budou psát test a z čeho. Udělal jsem si pořádek v sešitech a vše, co jsem do té doby neuměl jsem se naučil. Co jsem nechápal, to jsem si nechal od kamarádů vysvětlit. Bylo to neuvěřitelné, protože mne učení začalo bavit a veškerá látka mi šla do hlavy raz dva.
Netrvalo to dlouho a přišly první výsledky mé snahy.
Dostal jsem první 1 z testu z přírodopisu! A abych učitelce vytřel zrak, byl jsem ve třídě jediný, kdo ji dostal. Jelikož to přírodopisářku překvapilo, tak si myslela, že jsem samozřejmě opisoval. A tak jsem šel příští hodinu rovnou k tabuli, že jí to nějak nesedí. Bohužel, dostal jsem u tabule další jedničku. Vzpomínám na výraz učitelky, když jsem ji s úsměvem podal žákovskou knížku a ona do ní musela napsat rovnou jedničky dvě. A to se následně opakovalo i v ostatních předmětech. Z podprůměrného žáka se stal jeden z nejlepších ve třídě a to trvalo až do 9 třídy. Alespoň za toto mohu své nepříjemné přírodopisářce poděkovat. Díky její arogantnosti, falešnosti a zlobě ve mne nastartovala to, o čem jsem sám ani netušil.
Když šel syn do první třídy, doufal jsem, že už to školství po 18 letech bude trochu jiné. Jak jsem se mýlil…
A když je z vás nyní rodič, jehož dítě nastupuje do školního systému na převýchovu, tak si s oroseným čelem vzpomenete na ty časy, do kterých se nikdo nechceme ani vzpomínkou vrátit. Ta představa, že to samé budou nyní zažívat naše děti je tak hrůzostrašná a pro vás jako rodiče nepřijatelná, že jste odhodláni své děti před nástrahami školního systému chránit zuby nehty, i kdyby vám měl zůstat poslední zub. Obávám se, že ani ten vám dnes nezůstane…
Na začátku se naivně uklidňujete, že za vás to bylo jiné, že to, co bylo před dvaceti lety se nedá srovnávat s tím, co je dnes. Říkáte si, že nyní to bude již mnohem vyspělejší, modernější, kultivovanější. Doufáte, že učitelé jsou mladší a vaše děti nebudou zažívat to co vy. Nakonec ale zjistíte, že to je stejné či horší. Jako rodič časem zjistíte, že mladí učitelé a učitelky po škole jsou bez životních zkušeností a jen s bezcenným papírem ze školy mají právo učit, vychovávat a ovlivňovat vaše děti i přesto, že jsou sami stále ještě dětmi.
Je to jako boj s větrnými mlýny, který stejně nevyhrajete a jen doufáte, že to nakonec přejde.
Jako rodič si po čase uvědomíte, že bojujete s větrnými mlýny a ochrana vašich dětí ve školním systému vám začíná dělat vrásky na čele. Protože s prvními poznámkami a pozvánkami učitelů na červený kobereček přichází pocit dejavu, ze kterého na vás jdou mrákoty. Na celý školní systém poté jako rodič koukáte z jiné perspektivy, než jak ho jako student znáte. Nyní jste rodič, víte co je školní systém zač. Víte, že své děti milujete nadevše a odmítáte si připustit, že vaše děti budou zažívat to samé studentské peklo, jako vy.
Začnete přemýšlet, kde je vlastně problém a kde je ten zakopaný pes. Proč jsou vaše děti vystresované ze školy? A proč vaše děti chodí někam, kde je nemají rádi a kam nechodí rádi? Kam se ztratilo to krásné Komenského motto: škola hrou? Kde jsou ti hodní učitelé, kteří se ze srdce snaží dětem předat to nejlepší do života? Odpověď je jasná, za vším hledej člověka – učitele!
Ano, učitelé jsou tím problémem našeho vzdělávacího systému. Proč? Protože převážná část učitelů není na správném místě a vůbec nemají být ve styku s dětmi, které vlastně nemají rádi a děti je ve skutečnosti nebaví. Mladé ambiciózní učitelky nemají životní zkušenosti. Mnohé mají mindráky ještě z dětství a z nedávné puberty. A tyto nedospělé učitelky mají vzdělávat vaše děti?
Děti i rodiče musí být neustále ve střehu.
Učitelé často ve škole děti ponižují, trestají je poznámkami rodičům, prudí je neustálými testy a zkoušením. Při každé příležitosti se jim snaží dokázat, jak jsou špatní. A jako správní otroci školního systému si libují, jak to těm dětem natřou do bakalářů? V horším případě napíšou rodičům i liebesbrief s pozvánkou na příjemný pokec v kabinetu. Děti pak mají stres nejen z prospěchu, ale i z rodičů. Bohužel, je stále mnoho rodičů, kteří nejsou probuzení a tento školní systém a známky berou zcela vážně.
Rodiče musí s dětmi dělat denně úkoly, kterým děti nerozumí, často jim nerozumí již ani samotní rodiče, musí číst přiblblé poznámky, stížnosti a podepisovat úkoly, případně si sem tam udělají výlet do školy, kde na ně učitelé jejich dětí z očí do očí flusají sr**ky o tom, jak jsou jejich děti špatné, opovažují se mít své názory, jsou kreativní a to se učitelům a školnímu systému vůbec nelíbí… A vy jako rodiče přitom víte, že máte doma to nejlepší dítě na světě a nějaká nevyrovnaná učitelka si dovoluje vaše dítě dehonestovat?
Navíc spousta učitelů má svých osobních problémů a starostí tolik, že si je poté vylévají na dětech ve škole a tím vysávají ty jejich čisté dětské duše, které mají srdce na dlaní a vůbec nečekají, že by je učitel neměl rád a děti jeho. To je potom velké mrzeníčko, když rodiče dětem před nástupem do první třídy říkají, jak je škola super, že tam poznají nové kamarády a naučí se spoustu nových věcí od hodných učitelů.
Učitelé jsou naši zaměstnanci, které si jako rodiče platíme ze svých daní.
Učitelé mají za úkol vzdělávat budoucí generace, které jednou vydělají na jejich důchody. Bohužel, už je ale už nikdo nepřipraví na srážku se skrytým zlem v podobě nepřátelských a nevyrovnaných učitelů. Učitelů, kteří hledají každou příležitost, jak děti vystresovat a ušlapat jejich sebevědomí, osobnost a kreativitu.
Vtipné přitom je to, že učitelé jsou vlastně naši zaměstnanci, které si platíme my rodiče z našich daní. Proto nechápu, jak je možné, že jsou si učitelé tak sebejistí, že si rodiče jejich chování vůči jejich dětem nechají líbit. No, sebejistí jsou díky školnímu systému. Ten chrání více učitele než děti. Školní systém má za úkol z dětí vychovat poslušné zaměstnance, nejlépe bez názoru a už vůbec ne s odvahoou a sebevědomím.
Ale jak jsem psal na začátku, vím a věřím, že jsou mezi učiteli i ti opravdu hodní a super vzdělaní učitelé, kteří svou profesi učitele milují, děti je mají rádi a vzpomínají na ně celý život. Každého vzácného učitele našich dětí si musíme vážit, podporovat ho a udržovat s ním kontakt. Případně mu i pomáhat v rámci možností, protože najít dnes hodného učitele, který svou profesi miluje, to je vzácnost.
Učitelé vychovávají budoucí generace
Přichází otázka, vždyť ti učitelé, kteří mají spoustu titulů a mají být vzdělaní a inteligentní musí přeci vědět, že vychovávají budoucí generaci policistů, hasičů, zdravotníků, právníků i učitelů?
Nikdo z nich neví, zda-li z toho malého a nešťastného studenta nebude jednou hasič, který jim uhasí dům, nebo policista, který jim zachrání majetek a nebo lékař, který jim zachrání život.
A nebo právník, který za ní bude bojovat u soudu. V horším případně to bude učitel, který může jednou učit jejich vnoučata.
Že si to ti učitelé neuvědomí, že teď jsou ještě mladí, mají dost energie a času. Ale 20 let uteče jako voda a z mladých učitelů se stanou učitelé důchodového věku. Poté už nebudou mít tolik odvahy, energie a času.
Představme si staršího učitele, kterému život zachraňuje lékař, policista nebo hasič – a oni na své školní roky raději ani nevzpomínají, protože paní učitelka byla „svi*ě par excellence“.
Každý učitel musí chápat, že vychovává generaci, která ovládne svět a zajistí jejich důchody. Na pozdější omluvy už bude pozdě.
Až váš student jednou zachrání váš majetek nebo zdraví, na omluvy už bude pozdě. Co mu pak chcete říkat? „Promiň, že jsem tě roky trápila, byla k tobě hnusná a zničila ti dětství?“
Proč nejsou učitelé motivovaní být skvělými učiteli a vzory?
Není lepší být skvělý učitel a vychovávat děti v lásce, úctě a dobrotě? Proč nemohou učitelé předávat své znalosti s empatií, klidem a pokorou? Není lepší mít šťastné a spokojené studenty, kteří nejsou stresovaní z testů, známek a zlého přístupu? Proč raději v dětech nepěstují kreativitu a zdravé sebevědomí? Není lepší děti podporovat a rozvíjet v tom, co jim jde nejlépe? Proč se děti stresují školou? A proč se děti nemohou každé ráno těšit, že se každý den naučí ve škole něco nového? Není lepší si k těm dětem najít cestu a být jejich přítel než nepřítel?
Děti do školy přichází jako nepopsaný papír. Děti jsou plní lásky, dobra a očekávání. Když ale narazí na „zlého“ učitele, který se snaží z dětí vytřískat duši tím, že je bude ponižovat blbými známkami, poznámkami, řvaním, nepříjemným vystupováním, jednáním bez empatie, tak jaký vliv to bude mít na výchovu a vzdělávání děti? Budou mít děti takového učitele rádi? Nebudou! A to je to poslání učitelů?
Já kdybych byl učitel, tak by pro mě bylo nejhorší to, že bych byl u dětí neoblíbený. Proč bych vůbec měl být neoblíbený? Jako učitel mám poslání těm dětem předat to nejlepší ze sebe. Mám jim předat své znalosti, zkušenosti i morální kredit, dobro a pozitivním přístup k životu. Jako učitel bych měl být dětem vzorem, který je připraví do života. A za to jsem také jako učitel placený! Nejsem placený za neustálé stresování dětí.
Proč dnes děti říkají, že učitelka je krá*a a učitel je nervní blbec?
Často slýchávám od syna, že učitelé na děti neustále řvou a nebo, že je za něco pořád trestají. Nechápu, proč jsou učitelé na děti přísní a při každé příležitosti si vylévají srdéčko rodičům. Proč mají být děti ze školy vystresovaní?
Tohle je poslání učitele? Jste-li učitel, zamyslete se nad sebou a nad svým posláním. A nebo raději naše děti neučte a jděte dělat to, co vás bude ze srdce naplňovat. Vzpomeňte si na svá studentská léta, kdo vás učil?
Nakonec to celé končí tím, když vaše dítě vyjde základní školu a vy si po devíti letech oddychnete s tím, že je konečně ta hrůza za vámi. V ten moment to pro vás jako rodiče končí. Problém je, že vy máte svou rodičovskou školní devítiletku za sebou, ale jiným rodičům ta devítiletka začíná. A ti budou opět prožívat devět let to, co vy a vaše děti. Při té představě mi jde mráz po zádech.
Proto věřím, že rodiče musí sami tlačit na učitele a ministerstvo školství, aby změnili osnovy a aby elitu vzdělaných, hodných a vyrovnaných učitelů vychovali naše děti. Učitelů, kteří budou svou profesi učitele brát jako poslání a vrátí se zpět Komenského „škola hrou“
Jaký máte názor na dnešní učitele a celý školní systém? Budu moc rád, když mi napíšete do komentáře.
Dekuji za přečtení tohoto článku.
Jan Kočvara
Autor online magazínu Změna myšlení
